Prohraná sázka

Skoro rok jsem nic nepublikoval, ale pořád to tady sleduju. Tuhle story jsem původně napsal do @godfish soutěže, ale když jsem skončil a kontroloval to po sobě, tak jsem zjistil, že přesahuju povolený limit o víc než polovinu. Zkoušel jsem škrtat, ale škrtat bylo těžší než psát. Nakonec jsem to nechal tak. Takže není to soutěžní povídka, ale líto mi to není. Užijte si čtení.

---

Člověk by se neměl sázet. Nebo aspoň ne, když nemá jistotu, že vyhraje.

Stáli jsme na okraji vesnice Rozhorky v autě s Marki a Lumírem. Všem nám bylo kolem dvaceti. Byli jsme spolužáci z vysoké a oba v tomto příběhu hrají roli těch, se kterými jsem prohrál sázku. O co v té sázce šlo, není důležité. Důležité je to, že jsem holt prohrál a musel jsem teď splnit úkol, jaký mi vyberou.
„Tak to vysypte,“ povídám. „co teda mám udělat a proč zrovna tady.“
Rozhorky totiž nejsou žádná zvláštní vesnice. Pár chalup, obchod, železniční zastávka, kde staví osobák dvakrát denně. Místo, kde dávají lišky dobrou noc. Rozhlížel jsem se kolem a vůbec jsem nechápal, proč mě přivezli právě sem a jaký úkol si na mě tady mohli vymyslet. Byl všední den, zhruba hodina po poledni a s autem jsme zastavili na okraji obce, v místě, kde se úzká asfaltka měnila na polní cestu.
„Tak jo,“ povídá Lumír, „vystupujeme.“
Vystoupili jsme a udělali pár kroků po polní cestě. Lumír se tvářil pokerově neutrálně, ale Marki neskrývala veselost. Bylo mi jasné, že úkol vymyslela ona.
Lumír se podíval na hodinky.
„V šest večer budeme na pivu v Dolním Luhu u Komára. Budeme tě tam čekat.“
Nechápavě jsem rozhodil rukama.
„Bude ti po té procházce chutnat,“ přisadila si Marki.
„Po procházce?“
„Jo, po procházce,“ povídá ten padouch Lumír. „Prostě si tam dojdeš pěšky.“
„Pěšky? Kolik to je, dvacet kilometrů?“
„Dvacet jedna a půl. Přes les do Studenic, polem do Vřeskova a kolem řeky do Dolního Luhu.“

V hlavě jsem si promítnul mapu. Dvacet jedna a půl kilometru. Ne že bych byl bůhvíjaký turista, ale byl pěkný letní den, něco po poledni, sluníčko trochu připalovalo, dvacet jedna kilometrů… to půjde.
„Chceme mít jistotu, že si to nezkrátíš autobusem,“ ozvala se Marki. „Nech nám tu peněženku a mobil.“
Zatvářil jsem se otráveně.
„Tak dělej, ať můžeme jet.“
Hodil jsem do auta mobil a peněženku. Stál jsem tam, na sobě jen mikinu na zip, s kapucí a bez rukávů, šortky a sandály. Marki mi mikinu rozepnula a prohmatala kapsy. K peněžence letěly do auta i klíče a balíček papírových kapesníků.
„To abys cestou něco neztratil,“ smála se Marki. Potvora. Znovu mi prohrabala kapsy, i místa, kde jsem žádné kapsy neměl. Vypadalo to, že si to užívá.
„Co když se sveze stopem?“ začal zase vymýšlet Lumír.
„Stopem?“, povídám, „koho bych si tady jako měl stopnout? Medvěda na koloběžce?“
„No ale nějak si to pojistit musíme,“ opáčil Lumír a podíval se na Marki. „Máš?“
Marki něco vytáhla z kapsy a natáhla mi ruku před obličej. Zaostřil jsem zrak. Policejní pouta.
„Vy jste vážně úplně prdlí. Oba. To nemůžete myslet vážně. To jako chcete abych ušel bůhvíkolik kilometrů kamsi do řiti a ještě mi nasadíte pouta?“
„Prohrál jsi sázku. Plníš úkol. Jestli ho nechceš, můžeme si vymyslet jiný.“
Střídavě jsem se díval z jednoho na druhého a zpět a přemýšlel, co by si jiného na mě mohli vymyslet. Podle toho, jak jsem je znal… Nakonec jsem rezignovaně natáhl ruce směrem k Marki. Zacvakla mi jeden náramek pout na zápěstí, pak mě rychle oběhla a zacvakla mi i ten druhý. Za zády.
„Ty jsi ale…“ zašeptal jsem, ale raději nedokončil.
„Tak večer v Dolním Luhu u Komára,“ zahlásil Lumír a nasedl do auta.
„Ještě počkej,“ zarazila ho Marki. Vytáhla z auta petku s vodou a otočila se ke mně. „Napij se, budeš to potřebovat.“
Přidržela mi petku u úst a já jsem jí půlku vypil. Zbytek vody mi Marki vychrstla na hlavu. Otřepal jsem se jako pes a po nahé hrudi a rukou mi tekly čůrky vody.
„Co blbneš?“ zaječel jsem.
„Ještě budeš rád,“ zasmála se Marki. Hodila prázdnou petku do auta a nastoupila. Lumír kousek couvnul, pak se s autem otočil a odjeli. Zůstal jsem na polní cestě, sám, jen v šortkách a mikině, bez věcí a s rukama spoutanýma za zády.

Za první zatáčkou, jakmile byli z dohledu, Lumír zastavil.
„Hele, Marki, nepřeháníme to?“
„Proč? Copak nevěříš, že to Pluto zvládne?“
„Ale jo, zvládne to, ale víš, stát se může ledacos.“
„Chceš ho sledovat?“
„No, prostě si určíme na cestě pár checkpointů a pohlídáme ho. Někde tu mám dalekohled. Fakt bych nechtěl, aby ho někdo někde našel s blbým vyvrtnutým kotníkem spoutanýho tvýma poutama.“ Lumír dal důraz na slovo tvýma, což stačilo.
„Tak jo. Ale neví o nás. Nesmí o nás vědět. Jinak příště půjdeš ty,“ prohlásila Marki a dloubla přátelsky Lumíra do žeber. Lumír si jenom povzdychnul. Prostě, Marki je holt Marki…

Když Lumír a Marki odjeli, dřepl jsem si na kraj cesty a zkoušel, jestli neprotáhnu spoutané ruce přes zadek zezadu dopředu. Buď mám velký zadek nebo krátký ruce nebo mi Marki utáhla pouta moc vysoko nad zápěstím, protože to nešlo. Jenom jak jsem se kroutil a natahoval, tak jsem si náramek na levé ruce utáhl ještě těsněji. Nechal jsem toho, a ještě chvilku čekal, jestli se ti dva nevrátí se smíchem, že to byl jenom fór. Nevypadalo to tak. Takže jsem se ještě chvíli rozhlížel a pak vyrazil k lesu, směrem do Studenic.

Ukazovalo se, že to nebude až takový problém. V lese byl příjemný chládek, a i s rukama v poutech za zády cesta příjemně ubíhala. Jen v jednu chvíli jsem před sebou uviděl nějakou rodinku s dětmi. Vlastně jsem ji dřív uslyšel, než uviděl. Zapadnul jsem z cesty do lesa a předstíral, že jsem houbař. Naštěstí si mně nevšímali, a pokud si mě přece jenom všimli, byl jsem jim lhostejný.
Les skončil a pár set metrů přede mnou byly vidět první chalupy Studenic. Bohudík jsem nemusel jít přes vesnici. Polní cesta vedla jako rozhraní mezi polem a velkými zahradami krajních chalup. Snažil jsem se jít rychle a nenápadně. V zahradách jsem občas zahlédl nějaké lidi, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Zatím mi to vychází… říkal jsem si.

Odpolední slunce ale ještě dost hřálo, na poli nebyl žádný stín a moje usilovná rychlá chůze tomu ještě dodala. Pot ze mě jen tekl, a přitom jsem se nemohl ani utřít. Občas jsem si dřepnul, abych si aspoň otřel čelo kolenem, ale moc to nepomáhalo. Navíc polní cesta byla dost prašná, takže jsem byl brzo nejen mokrý od potu ale i ulepený od prachu. Ten pocit, jak jsem byl celý zapocený a špinavý, byl ještě horší než ta pouta. Už jsem byl na cestě snad přes dvě hodiny a měl bych být teoreticky někde v polovině. Trochu mě začínala bolet ramena, celé tělo mě svědilo od prachu a měl jsem pocit, jako by pouta na potem zbrocených rukou byla těsnější a těsnější. A navíc bylo čím dál větší horko, nebo mi to tak aspoň připadalo. Tak jinak, řekl jsem si. Narovnal jsem se, přidal, a do rytmu kroků jsem si začal recitovat nadávky na Lumíra a Marki. Opakoval jsem je pořád dokola jako mantru. Trochu to pomáhalo.

Na asfaltce, u poslední chalupy ve Studenicích stála šedá fabie. Z polní cesty na ni nebylo vidět. O kus dál, u šípkového keře dřepěl Lumír a dalekohledem sledoval postavičku rázující po polní cestě. Marki klečela za ním.
„To je teda frajer,“ procedil Lumír skrz zuby.
„A má docela kondičku,“ dodala Marki. Znělo to dost obdivně a Lumír se na Marki podíval.
„Fajn, padáme. Musíme projet Vřeskovem dokud je Pluto v tom poli, aby si nás nevšiml.“
Oba se rozběhli k autu.

Došel jsem na dohled od Vřeskova a pak mi to došlo. Polní cesta končila, respektive se spojovala se silnicí, vedoucí středem obce. Sedl jsem si do stínu pod jakousi starou třešeň u cesty a přemýšlel.

Měl jsem dvě možnosti. Buď projít obcí, po hlavní cestě, nebo vesnici obejít přes pole. Rozhlédl jsem se. Vlevo slunečnice. Prakticky neprostupné. Vpravo čerstvé strniště. Podíval jsem se na svoje bosé nohy v sandálech. Tak to by taky nešlo. I když jsem seděl ve stínu, pot mi tekl do očí. Instinktivně jsem se pokusil zvednout ruku abych se utřel, ale pouta o sobě dala tvrdě a bolestivě vědět. Nahrbil jsem se, abych si aspoň otřel čelo o koleno. Prach a pot zanechal na koleně blátivou stopu. Ani jsem nechtěl vědět, jak vypadá můj obličej. Začal jsem znovu přemýšlet. Vřeskov je malá vesnice. Kilometr, možná kilometr a půl. Takže nějakých deset nebo patnáct minut. Když někoho potkám, bude si mě prohlížet? Jsem tam cizí, lidi jsou zvědaví. Co uvidí? Špinavého, rozcuchaného, zpoceného chlapa. Po všech stránkách podezřelého. A co ta pouta? Mám rozepnutou mikinu, možná by ty ruce šly schovat vzadu pod ni. Půjdu jak nějaký pantáta, ruce složené za zády, jak moc to bude nápadné? Co když mě někdo osloví? Dát se do řeči a dělat jako by nic? A co ta zkurvená pouta? Ještě aby mi tak někdo chtěl podat ruku… Znovu jsem se rozhlédl. Vlevo slunečnice. Vpravo strniště. Uprostřed silnice skrz obec. Tohle je ta nejpitomější akce, co nás mohla napadnout. Ano, nás. Byli jsme v tom všichni. Lumír a Marki jsou kreténi, protože to vymysleli a já jsem kretén, protože jsem na to přistoupil. Zavřel jsem oči a snažil se zklidnit hlubokým a pravidelným dýcháním. A pak jsem vyrazil středem.

Ten jeden a půl kilometru svižné chůze musel trvat zhruba čtvrthodinu, ale byla to nesmírně dlouhá čtvrthodina. Přesně vím, koho jsem potkal. Jednu babku s nákupem, jednoho pantátu, co natíral plot, jednu mladou paní s kočárkem a procházel jsem kolem hospody se zahrádkou, kde seděli čtyři chlapi. Šel jsem poměrně rychle, dělal jsem, že neexistuji a doufám, že jsem pro ty lidi opravdu neexistoval. Nevím, jestli si někdo něčeho všimnul, nevím, jestli někomu nebyly divné moje ruce za zády, jestli byly dostatečně schované pod mikinou a nevím, jestli někoho vůbec napadlo, že někdo může být takový debil a kvůli pitomé prohrané sázce se producírovat po venku se spoutanýma rukama. Myslím, že mojí výhrou bylo, že nikdo normální by si ani ve snu nepředstavil, že je něco takového možné.

Prošel jsem konečně Vřeskovem a odbočil na pěšinu, co vede kolem řeky. Říkal jsem si, že už mám prakticky vyhráno. Slabá hodinka po břehu řeky Loučnice a pak už jen pár set metrů po cyklostezce k hospodě u Komára, kde bude Lumír s Marki a konečně mě vysvobodí. Co by se mohlo stát?
Nevím, jestli to bylo tou vodou, co jsem na začátku vypil a nevypotil nebo jestli to vyvolalo šumění vody v řece a přestálý stres, ale začalo se mi chtít, však víte co. Zkoušel jsem se všelijak kroutit, ale na knoflík šortek jsem sotva dosáhl. Asi kdybych se dost snažil, tak bych se dokázal rozepnout, ale neumím si představit, jak bych se zase upravil a zapnul. Zkoušel jsem to zahnat rychlejší chůzí, ale měchýř se hlásil každým krokem stále výrazněji. Do háje, přece se tady nepochčiju… Začal jsem trochu panikařit.

Když už to fakt nešlo vydržet, odhodlal jsem se ke krizovému řešení a vlezl do řeky. Voda mi sahala po kolena. Tak jsem si polo kleknul a polo sednul, aby mi voda sahala po pás a… no prostě jsem to pustil. Když musíš, tak musíš. Vlastně můžu být rád, že to nebyla ta druhá horší možnost.
Chvíli jsem ještě ve vodě poseděl. Příjemně mi chladila otlačená zápěstí. Ale brzo mi začala být zima, tak jsem vylezl. Z promáčené mikiny jsem vymačkal vodu tam, kam jsem dosáhl, šortky jsem nechal tak. Měl jsem před sebou poslední možná tři kilometry. Co na mě uschne, to uschne, a když ne, tak ne.
Cesta kolem řeky už nic vzrušujícího nepřinesla. Připadal jsem si jako vodník, když ze mě všude kapalo, ale ti dva rybáři, kolem kterých jsem procházel, měli oči jen pro ty své splávky. Před vyasfaltovanou cyklostezkou, posledním úsekem své cesty, jsem na chvíli zaváhal, ale pak jsem si řekl, kašlu na to. Konec už je blízko.

Hospůdka u Komára už byla na dohled. Na zahrádce jsem viděl pár lidí a u jednoho stolu Lumíra s Marki. Přihrnul jsem se tam jako velká voda a rychle, dřív, než si mě někdo stačil pořádně prohlédnout, jsem zapadnul na lavici vedle Marki. Otočil jsem se k ní zády a syknul: „Tak dělej!“
Odemkla mi pouta a já jsem si mohl konečně protáhnout ztuhlá ramena. Šel jsem na toaletu, kde jsem se trochu umyl a dal do pořádku. Utřel jsem se do mikiny, která byla beztak už dost zpustošená a očichal šortky – byly trochu cítit vodou z řeky, ale necítil jsem žádné stopy po tom, co jsem v nich v té řece prováděl. Naštěstí.
Když jsem se vrátil na zahrádku, čekalo tam na mě pivo, talíř s nakládaným hermelínem a ošatka s bagetou.
„Jestli chceš pizzu, tak si řekni, bude za dvacet minut.“
„Jasně,“ zahuhňal jsem s plnou pusou. Ládoval jsem se na účet těch dvou a pozoroval, jak se mi červené pruhy na otlačených zápěstích mění na regulérní modřiny. Marki mě chytila za ruku a prohlížela si ji.
„Víš, tak trochu jsme si mysleli, že nás v těch Rozhorkách začneš prosit a přemlouvat. A to, že jsi do toho bez řečí šel, nás asi trochu překvapilo.“ Podívala se a Lumíra a ten přikývnul.
„Mimochodem, stejně jsme tě po celou cestu sledovali.“
„Fakt po celou cestu?“ Trochu ve mně hrklo, když jsem si vzpomněl na extempore při čurání v řece.
„Tak úplně pořád ne, ale měli jsme zhruba přehled kde asi právě jsi a co s tebou je. Akorát nám uniklo, kdy ses koupal,“ zašklebila se Marki.
„Prostě bylo horko, to neřeš,“ zkusil jsem to zamluvit. „Ale stejně, byla to výzva. Vy byste to nedali. Každý z vás by se z toho podělal.“
„Pff, myslíš?“ ohrnula nos Marki. „Chceš se vsadit?“
„Říkáš vsadit?“
Přimhouřenýma očima jsem na ni upřel pohled a ona mi ho přimhouřenýma očima vracela. Nikdo z nás nechtěl uhnout pohledem první.
„Já myslím, že jste oba magoři,“ uzavřel to Lumír a přiťuknul si svou sklenicí kofoly s mým pivem. „Popojedem?“

---

Takže když to není soutěžní povídka, dám vám aspoň jednu anketu. Napište mi do komentáře, nakolik podle vás tahle povídka vychází ze skutečnosti, na stupnici od 0% do 100%.
0% je, že je to naprostá fikce, 100% že se to stalo doslova a do písmene tak, jak je to popsané, a něco mezi tím je něco mezi tím.